Vlády a banky spí v jedné posteli (Reflex)

Juraj Karpiš z INESS poskytol českému časopisu Reflex dňa 4.7. 2012 obsiahly rozhovor o kríze v eurozóne.

„Centrální banka je největší padělatel peněz. Ale má na to licenci.“

Na Řecko můžeme klidně zapomenout, máme mnohem větší problém –Španělsko a Itálii. A na ně záchranné fondy nestačí, tvrdí slovenský ekonom Juraj Karpiš, osobnost roku 2011 časopisu Týždeň. Stát se podle něj má úplně stáhnout z bankovního sektoru.

Řecké volby dopadly překvapivě nudně. Kdy bude další možnost, která pošle Řeky ven z eurozóny?

 To je otázka. Víme jen, že určitě přijde další bankrot Řecka, tentokrát už pořádný. Po tom prvním zůstalo Řecko s dluhem 150 procent HDP. Řecká vláda se už blíží k situaci, kdy bude mít vlastně  vyrovnaný rozpočet a celý ten obrovský deficit budou tvořit jen úroky z dluhu. Nikdo nemůže předpokládat, že vláda dostojí závazkům. Řecko je však včerejší historkou. Můžeme na něj klidně zapomenout, dnes máme mnohem větší problémy. Španělsko a Itálii.

Řecku ale mají brzy dojít peníze.

Asi se to bude dál řešit záplatováním, znovu se pošle pár desítek miliard eur. Tohle přešlapování je to nejhorší, co se může Řecku stát. Nejistota odrazuje zahraniční investory, kteří by už byli ochotní v Řecku investovat. Vždyť akciový trh se tam propadl o 90 procent, což je víc než při velké hospodářské krizi v Americe. Ale protože nikdo neví, co se s Řeckem nakonec stane, investoři vyčkávají.

Přesto Řecko už není důležité?

Čínská ekonomika roste takovým tempem, že každý jedenáctý týden vytvoří jedno Řecko. Řecko jen ilustruje neschopnost Evropy problém řešit. Politici se snažili za každou cenu vyhnout jeho odchodu z eurozóny, protože by byl příliš velkou ranou pro integrační snahy v Evropě.

Kolik už Evropu Řecko stálo?

Kdybychom spočítali všechny záchranné programy, nalití peněz do bank a nákupy státních dluhopisů Evropskou centrální bankou, tak to máme 300 až 400 miliard eur (až 10 biliónů Kč).

Jak to bude dál?

Francie bývá zařazována mezi ekonomicky silné a stabilní země, nevím proč. Expozice francouzského finančního sektoru v periferních zemích je obrovská, je to čtyřnásobek HDP Francie, takže i tam budou obrovské ztráty v bankovním sektoru, které budeme hradit podobně jako ve Španělsku.

Na to ale eurovaly (EFSF a ESM) stačit nemohou.

Je zvláštní, že se více nemluví o intervencích Evropské centrální banky, protože její nákupy dlhupisu a neomezené pujčky komerčním bankám koncem minulého roku byly skutečně masívní. Na jednoho obyvatele zemí eurozóny to bylo asi 3000 eur (76 500 Kč). O těchto penězích nikdo neví a nikde se o tom nediskutuje, všechna pozornost se upíná k EFSF a ESM, odkud dosud odteklo jen pár stovek miliard eur. Ale ECB byla, je a bude klíčovým hráčem celé eurozóny.

Kde se tyto peníze berou?

V současném systému centrálního bankovnictví a kartelu komerčních bank vznikají peníze zápisem do databází. Centrální banky poskytnou rezervy komerčním bankám, které je následně mohou znásobit poskytováním úvěrů. Dnes jsme v období vytváření oněch rezerv – ty se nafukují extrémním způsobem ve snaze zachránit bankovní systém v Evropě.

Co když ale ECB své peníze třeba z Řecka už nedostane zpět?

ECB nemůže zbankrotovat, protože má tolik kapitálu, kolik chce. Nepřeceňoval bych nezávislost centrálních bank, ony jsou nezávislé jen do první krize. V klíčových momentech o svou nezávislost vždycky přijdou. Nakonec se to řeší tiskem peněz, inflací. Centrální banka je největší padělatel peněz. Ale má na to licenci.

Jak zabránit takovému znehodnocování peněz?

Tvorba peněz se musí omezit, nejlépe tím, že měnu navážete na nějakou komoditu. A ať peníze nemá v rukou stát. Základ současné krize je v sedmdesátých letech, kdy se definitivně rozešly peníze s komoditou. Začaly se tvořit nové peníze, rostl objem úvěrů a lidé najednou mohli nakupovat a spotřebovávat bez toho, aby někdo jiný musel ušetřit. Odtržení spotřeby od úspor vedlo k tomu, že vznikají iluze a bubliny. To se musí napravit.

Navázat peníze na komoditu. Vy jste se vyhnul slovu zlato. Proč?

Předpokládám, že by to bylo zlato, protože vyhrálo několikatisíciletou soutěž o ideální peníze. Ale když řeknete zlato, vyslovujete nějakou svoji preferenci. Já nemám žádnou preferenci, mně je to jedno.

Ze zákona bychom museli vymazat pasáže o zákonném platidle a přestat zákonem nutit lidi přijímat státní měnu?

Přesně tak. Nevím, proč by jedna měna na nějakém území měla mít monopol. Když jsme přijímali euro, navrhoval jsem, abychom zrušili monopol koruny a povolili oběh eura, ať si každý vybere, co chce používat.

Na záchranných fondech jsou kromě Řecka závislé Irsko a Portugalsko, teď požádal o pomoc Kypr a pro své banky Španělsko.

Nesmíme zapomenout na Itálii. Tu zachránila Evropská centrální banka (ECB) výměnou za to, že Berlusconi odejde do důchodu. Situace Itálie není stabilizovaná. Balíček, jenž prošel, je založen hlavně na zvyšování daní a na tom, že po večerech naháníte italské důchodce, kteří zařezávají olivové stromky, a nutíte je platit daně. Obávám se, že to nepomůže.

Může se tedy Itálie dostat také na pokraj bankrotu?

Když dojde na vážné problémy, o Itálii obavy nemám. Soukromý sektor je extrémně bohatý, na pokrytí dluhů tam zdroje jsou. Sever má dostatečnou ekonomickou sílu.

Ještě za Berlusconiho schválili plán na vyrovnání rozpočtu – první verze platila od roku 2013, letos to o rok odložili.

Musím se tomu smát. Měli jsme tolik různých dohod, pakt stability a růstu, fiskální kompakt. Máme několik platných závazků týkajících se hospodaření s veřejnými financemi, a přesto se vždycky najde nějaká výjimka. Ale není to překvapivé, když ti, kteří mají trestat, jsou titíž, kdo mají být potrestáni. Španělsko porušilo konsolidační plán, ale obhajuje se to ekonomickou situací. Itálie žádá o výjimku kvůli zemětřesení.

Jak se bude krize v Evropě dál vyvíjet?

Myslím, že mnoho lidí, kteří mají podobné názory jako já, jsou ve svém pesimismu příliš optimističtí. Čekají, že přijde velká katarze, rozpad systému s následnou reformou a pak přijde nějaký rozumný finanční systém. Asi bych kdysi řekl, že komunismus nepřežije ani jednu dekádu, jenže mýlil bych se o několik desítek let. Takže odhadovat, že se to za pár let rozpadne, mi přijde příliš optimistické. Nikdy nepodceňujte schopnost politiků financovat nesmysly z vašich peněz.

Vy vidíte východisko v kolapsu finančního systému?

Vedlo by to k zastavení neracionálních opatření, která se v současnosti dějí. My dnes máme ztráty v rozvahách bank, ale jsou skryté. Současná hra na solidaritu v Evropě je hrou o přerozdělení ztrát mezi evropské daňové poplatníky. Proto máme eurovaly, proto intervenuje ECB. Podle mě by ztráty měly zůstat tam, kde vznikly. Dnes se berou peníze daňových poplatníků, za ně se nakoupí akcie bank a nalije se do nich kapitál.

Jak byste to dělal vy?

Moje preferované řešení je nucená správa – přebrání banky státem, zastavení výplaty odměn a  ividend, likvidace majetku, pokrytí závazků z majetku, a pokud majetek nestačí, tak banku zlikvidovat. Na to, co děláme dnes, nebude dost peněz. V tom jsou politici mistři – jestli se něco bolestivého dá posunout do budoucna, tak to posunou. Výsledkem je, že tu jsou banky držené z veřejných financí, které pořádně neposkytují úvěry soukromému sektoru, takže máme velké náklady pro veřejné rozpočty a zároveň nízký růst hospodářství.

Vlády a banky jsou dnes ovšem na sobě velmi závislé. Navzájem se drží nad vodou.

Ano, vlády a banky spí v jedné posteli.

Jak by tedy měl vypadat nový zdravý systém?

Po ozdravení se má říct: Od teď každý za sebe, stát už negarantuje nic. Když zbankrotuje mlékárna, státu do toho nic není, stejně by to mělo být s bankami. Strašně špatná věc je garance, že vkladatelé o nic nepřijdou. Ty pak vůbec nezajímá kvalita banky. Mnoho času investují do výběru masa nebo auta, ale co má ve své bilanci banka, v níž mají peníze, je nezajímá. Tohle je třeba odstranit. Optimální bude, když se stát úplně stáhne z bankovního sektoru.

Miroslav Cvrček

Reflex, 4.7. 2012 (scan tu a tu)